Pavel a jeho Femme Fatale

Pavel zvedl oči od napůl vypitého piva a když uviděl vcházet Jitku, strnul. Jitka se mu líbila už od prváku, jenže Pavel si na ni netroufl. Vždycky mu něco říkalo, že na takovou holku nemá.

Teď Jitka směřovala k němu. Pavel se skoro zděsil. Rozhlédl se po hospodě a uvědomil si, místo naproti němu je jediné u jejich dlouhého stolu. Že by si chtěla sednout k němu? A opravdu!

„Máš tady volno?“, zeptala se Jitka s úsměvem. Pavel nervózně zamrkal a mozek mu pracoval o překot. Co má odpovědět? Jak se má tvářit?

Mít Jitku naproti sobě bylo splnění jeho nejtajnějšího snu, ale co má dělat, aby to na něm nebylo moc vidět?

„Jo, samo“, řekl a usmál se na ni tak nenuceně, jak to jen šlo.

 

Je to fakt fajn holka. Krásná, chytrá a moc dobře se s ní povídá, řekl si Pavel, když si uvědomil, že si s Jitkou povídá už asi hodinu. Odmlčel se a nevěděl, co má říct dál.

Jitka na několik vteřin zavřela oči. Pak je otevřela a říká: „Je tady dost zakouřeno, nechceš se jít projít?“

To byl pro Pavla šok. Kývl a řekl si, ty vole, to bych ji mohl pozvat do kina.

 

Pavel se vracel domů, unavený po tréninku. Hrál tenis za Sokol Bosonohy. Krajský přebor. Ambice, že z něj bude druhý Lendl, už dávno ztratil, ale tenis měl pořád rád. Pomáhal mu krotit jeho výbušnou povahu. A dával mu pocit, že je v něčem fakt dobrej. Aspoň tedy v rámci klubu byl, patřil mezi nejlepší tři mezi muži, a to už bylo něco. Jeho dvoumetrová výška, dlouhé ruce a rychlé nohy mu pomáhaly vyhrávat. Když se k tomu přičetly blonďaté vlasy, modré oči, pohledný obličej a vtipný humor,  bodoval i u žen. Ať už šlo o kino, dvojku vína či příležitostný sex.

S Jitkou to ale bylo jiné. Jitka mu vždy připadala nedostupná. A teď ho vzrušovala myšlenka, že ji může mít. To by bylo něco jiného, než se všemi ostatními, se kterými kdy chodil či spal. Tohle byla partnerka, na kterou by byl hrdý. Hlavou mu probíhaly vzpomínky na ty dva večery, které s ní strávil.

Ten první, na poslední akci jejich ročníku před promocemi, kdy si k němu přisedla. Na to, jak ji kostrbatě pozval do kina. A ona se tomu návrhu zvonivě smála a souhlasila. Na film v kině, který skoro nevnímal. Jeho mysl byla plně zaměstnána úvahami, zda se s ním pak bude líbat. A pak na procházku parkem pod Špilberkem, kde se spolu dívali na Petrov a Staré Brno. Stáli vedle sebe a kochali se pohledem, on se k ní tiskl blíže a blíže. Jitka se pomalu otočila k němu, opřela se zády o zídku a usmála se na něj. Pavlovi připadalo, že ho přímo zve k polibku. Pomalu se k ní přiblížil. Chytil ji v pase a sklonil hlavu k ní, až ucítil teplo a vlhkost jejích rtů.

 

Zazvonil zvonek. Pavel pozval Jitku na dnešní večeři k sobě domů. Spolubydlící odjel po státnicích k rodičům, takže tu Pavel teď bydlel sám. Horečně se rozhlédl po kuchyni a uvažoval, jestli koupil vše, co bude potřebovat na paellu. V lednici se chladilo víno. Vyrazil tedy ke dveřím otevřít. Hlavou se mu honilo, jestli se mu dnes podaří Jitku dostat do postele. A jak to udělat, aby to vyšlo? Když už přijala pozvání na večeři k němu domů, to by už přece mohlo vyjít, ne?

Otevřel dveře, za nimi Jitka s úsměvem na rtech a láhví červeného v ruce. Bože, ta je tak krásná! Až se mu zastavil dech. Udivovalo a překvapovalo ho to pokaždé, když se na ni podíval. Bylo to tak povznášející a zároveň tak svazující.

„Ahoj, pojď dál,“ řekl.

„Ahoj,“ odpověděla a prošla kolem něj dovnitř. Zavřel dveře a v tom těsném a tmavém prostoru předsíně udělal krok k ní. Maličko se pohnula směrem k Pavlovi a přitiskla se k němu. Vzrušil ho dotyk jejích bradavek na jeho hrudi. Ona je bez, uvědomil si.

Chvíli se líbali. Pak ho jemně odstrčila, usmála se a řekla: „Vezmeš si tu láhev?“

Pavel uchopil láhev a zavedl Jitku do kuchyně. Ukázal na stůl a zeptal se: „Tak co, uděláme paellu?“

„Jo. A máme všechno, co potřebujeme? Pokud ne, tak ještě můžeme rychle skočit do obchodu.“

„Máme rýži, papriku, cibuli, česnek, rajčata, olivový olej, koření. Nemám mušle ani krevety, ale mám tresku. S rybou to mám stejně radši. Je to OK?“

„Jo, jasně. A jogurt máš?“ zeptala se.

„Jogurt mám v lednici. To ale chceš dávat jogurt do tohohle?“

„Blázinku, ne. Jogurt chci ke snídani.“

Pavlovi se málem zatmělo před očima. Je to možné? Doufal, že se mu podaří Jitku dostat do postele. Měl ale i strach, že to nevyjde. Ale vůbec nečekal, že Jitka sama bude mít takový tah na branku.

 

„Tak díky za večeři. Moc dobře jsi to uvařil,“ pochválila ho Jitka a vstala, aby mu pomohla uklidit nádobí ze stolu. Pak odešla na toaletu.

Pavel mezitím dolil víno, sedl si a uvažoval, co bude dál.

Jitka vyšla z toalety. Když procházela kolem něj, sedla si mu na klín. Něžně mu přejela prsty po tvářích, dlaně mu položila na boltce a prsty zajela do vlasů. Zvrátila jeho hlavu dozadu a plnou vahou svého ženství se o něj opřela. Pomalu, zlehka jej začala líbat, pak pokračovala hlouběji a hlouběji.

Pavel se jí chvíli poddával, pak ji objal. Hladil ji po zádech, po bocích, až jí nahmatal pod tričkem bradavky a cítil, jak mu tvrdou v prstech. Strčil své ruce pod její tričko a pomalu sunul dlaně po jejím hrudníku nahoru, až vzal její prsa do svých dlaní. Chvíli mu povolila si s nimu hrát. Pak se jemně odtáhla, dala mu něžnou pusu a otočila se pro sklenici s vínem. Napila se zlehka, mrkla na něj a zeptala se: „Vezmeme si to vedle?“ a ukázala na dveře do ložnice.

Pavel byl naprosto beze slov. Ještě nepoznal ženu, která by postupovala takto sebevědomě a přitom elegantně.  Připadal si jako ve snách. Je fakt možné, že dostane tuto holku, tu jedinou z celého jejich ročníku, na kterou si ani netroufl?

 

Jitka dopila čaj. Před ní ležel talíř s drobky od snídaně, prázdný kelímek od jogurtu a skořápky od vajíčka.

Omluvně se na Pavla podívala a řekla: „Už budu muset jít. Musím jít domů, sbalit se a o půl jedenácté mi jede autobus.“

Pavel smutně pokrčil rameny a řekl: „Můžu za tebou na ten tábor přijet?“

Zavrtěla hlavou. „To asi ne. Budu mít na starosti celý oddíl dětí a hlavas nechce, aby za námi jezdily žádné návštěvy.“ U toho se zvedla a přecházela do předsíně, kde se začala obouvat.

Pavel přešel za ní a zeptal se: „Tak se mi ozveš, až se vrátíš?“

To už Jitka sahala na kliku. Otočila se, vykouzlila na tváři neuvěřitelně milý úsměv a řekla: „Bylo to s tebou moc fajn, Pavle. Moc se mi to s tebou líbilo. Ale už se asi neuvidíme. Já se budu na podzim vdávat.“

Pavel otevřel pusu v bezmezném úžasu, nezmohl se ani na slovo. Připadal si, jako by do něj narazil buldozer.

Jitka pokračovala: „Ty ses mi moc líbil už od prváku. K ničemu ses ale neměl. Tak jsem začala chodit s Tomášem. Je to fajn kluk a bude to dobrý otec pro děti. Teď už se s tím nedá nic dělat.“

Pavel si stále ještě připadal, že se mu to snad zdá. To přece nemůže myslet vážně. Chytl se prsty za nos. Ještě cítil v prstech její vůni. „Ale co to tedy celé mělo znamenat?“ a kývl hlavou ke dveřím ložnice.

Jitka se opět usmála, tentokrát trochu provinile. „No prostě jsem si chtěla vyzkoušet, jaké to s tebou je.“ Položila mu ruku na hruď, zlehka, až sestersky jej políbila. Pak otevřela dveře a zmizela po schodech dolů, navždy z jeho života. Ale ve vzpomínkách mu zůstane navždy.

(Martin Bednář, únor 2015)

Sdílejte na sociálních sítích